ryba v moři hledá perlu, a pak jednu najde - docela maličkou, kterou stačí jen očistit, aby se už blýskala napořád - najednou se vzbudí a zjistí, že to byla jen návnada, kterou rybář nalakoval, aby se rybka chytla.
Ztrácí tak všechny naděje, že jednou tu perlu najde, a tak se smíří s životem bez ní, přivázaná na udici, za kterou rybář tahá.
A když už se zdá být šťastná jen s tím málem, co jí zbylo a na návnadu zabere, přestane rybář za udici tahat. Už ho asi omrzela.
A tak bude mít navždy rybka strach z hledání své perly a v puse napořád ucítí hořkou chuť návnady..
Když se bojím podívat dozadu i dopředu, skláním hlavu a zavírám oči.
A najednou není nic. Nevidím nic, je ticho a je to zvláštní. Je to, jako bych se točila uprostřed vánku, který je jen můj a nikdo než já v něm není. Ta lehkost ničeho...
V tu chvíli chci, aby to trvalo věčně, aby všechno bylo jako v tento moment.
Už nechci otevřít oči, chci být už napořád někde tam... tam jinde.
jezdím po opičce do města, je to super. Pozoruji lidi, co dělají v sobotu v poledne ve městě. Jedni hrajou fotbal, druzí jezdí na skejtu. Paní ve žlutém jde do parku... Každý něco jiného. V sobotu po pařbách, ani nevím proč, bývá vždycky krásné počasí. Nejradši bych vystoupila z tramvaje a šla za těmi lidmi. Ale jsem unavená, a tak radši jedu dál a s úsměvem pozoruji okolní svět. Děláte to taky?
se neumím ovládat, tak se neovládám, a pak je mi to líto. Což je pokrok, protože dřív mi to líto nebývalo.
