V mé mysli jsou uložené jen fotky a videa. Zní to technicky, ale je to asi nejlepší moderní popis toho, co v hlavě vidím. Některé vzpomínky a obrazy si časem idealizuji. Někdy schválně. Přidávám jim větší barevnost, jsou pestré a křiklavé nebo naopak šedé či tmavé jako by ze tmy vyzařovaly jen bílé obličeje. Většinu mé hlavy však zahrnují přestavy. Sním a vídám nevídané. Barevné představy nedokonalosti - na druhý pohled dokonalosti. V mysli umím být šťastná. Problém je v tom, že tomu nikdo nerozumí. Ale to je detail, když vezmu v potaz, že svoje představy nikomu nevyzrazuji. Není to na škodu, potom jsou moje pocity o trochu intenzivnější.
Často myslím na to, že si začnu znovu psát deník, ale zatím jsem se k tomu nedostala. Dřív jsem mívala spoustu zápisníků, ale teď už nejsem dítě (alespoň pro ostatní ne), tak mi je nikdo nenosí. Ano, začít si psát deník. Ne proto, abych na nic z minulosti nezapomněla, ale spíš kvůli dvěma důvodům. Ten první je, že když si píšete deník, zmítají vámi většinou nějaké emoce. Máte touhu někam zapsat, co se stalo. To je podle mě krásné. Po delší době totiž vidíte film (myslím ten v hlavě) tak trochu bez zvuku. Nepamatujete si slova, co kdo vyřknul - to jen v případech, že by vás někdo nevratně zranil. Bylo by tedy dobré si přečíst ty emoce znovu. A druhý důvod je sledování vývoje osobnosti. V deníku píšete to, co se děje v tom momentě nebo ten den, co cítíte, jak se chovají ostatní. Po pár letech se ale můžete na celou věc podívat jinak. Možná by to dobře sloužilo i jako nástroj k usmiřování.
A tím končím v rozjímání, stejně to k ničemu není.
Zeptejte se
před 12 lety
