Listopad

Moje sestra napsala:

Zítra je poslední listopad..
Už nikdy nebude listopad 2015..
Zůstane zapomenut.. ve tmě.. nevrátíš ho zpátky.. stejně jako říjen, září, srpen..
Ubíhá čas a lidé se nedívají kolem sebe.. nevidí nic, jsou slepí.. ženou se kupředu jako zběsilé vlaky.. ale vidět svůj život jen z okna rychlíku je nekonalé, smutné a nudné..
Ale co, když jim to nevadí..
Listopad 2015.. poslední dny, hodiny a vteřiny.. nejde o to, že je to měsíc plný slz deště, padajícího listí a setmění.. Jde o to, že je to část života, která končí, umírá... odchází pryč. Už nikdy nebude, můžeme o ní jen mluvit a vzpomínat na ni. Ale nakonec stejně zapomeneme...
Ztratila jsem kus života, svůj leden, únor, březen, duben, květen, červen, červenec, srpen, září, říjen... teď i ten listopad. Už po patnácté ho ztrácím. Jen tak. Co jsem za těch 14 listopadů udělala? Přiblížila jsem se snad aspoň o kousek k tomu vysněnému štěstí? Uvědomila jsem si snad, že mám žít přítomností, ne pořád někam spěchat? ... Nemyslím si ... A tak, když nad tím přemýšlím, už nechci dál mlčet, nechci se schovávat a dělat věci, které mě ubíjí. Chci mluvit, chci vyznávat lásku, chci pomáhat, chci zpívat, chci hrát, chci mít ráda přírodu a být s ní. Chci milovat a být milována.
Nemám čas na hlouposti.
Sbohem, listopade 2015