Díl první

...A tak odjíždím z toho bytu a pomalu se probírám. Zapaluji si další cigaretu, protože v puse pořád cítím tu kyselou chuť vodky a citrónu, které se asi nikdy nezbavím.
Je to jako krev, která nejde umýt. Je to jako špína, kterou ze sebe smývám ve vaně tak dlouho, dokud vydržím dýchat v té horké páře smíchané s kouřem.
Vítr je příjemný. Zavírám oči na prázdné silnici a představuju si, že vjíždím do protisměru a čelně narážím do jiného auta. Pěkně pomalu... Hraje hudba a já koukám na ty oči naproti, které mě vidí poprvé a naposledy. A i přes ten náraz vypadají docela klidně a smířeně s osudem.
Otevírám oči, ale v protisměru nejedu a auto nevidím ani před sebou, ani ve zpětném zrcátku. Dnes nejsem ve formě. Poslední návštěva mě dost vysílila a navíc se pořád nemůžu dostat do své kůže. Je to vůbec "moje kůže"? Co když to, co dělám nad ránem, je moje pravé já? Já? Kdo to je? Dost těch zbytečných otázek. Nikdo na to zatím nepřišel. Jsem dokonale maskovaná.