Bílá paní z ghetta

Vlastimil Artur Polák (3.4.1914 - 9.3.1990)

Jeden z posledních německy píšících básníků v Čechách. Vyrůstal v severomoravském městečku Úsově a přibližně od 14ti let bydlel v Olomouci, kde byl později pronásledován, zatčen a poté deportován do tábora Hagibor v Praze a odtud do Terezína. Tam začal psát básně o prožitých hrůzách a mentalitě likvidovaných lidí. Toto všechno vyšlo v cyklu "Stadt der schwarzen Tore" – "Město černých bran". Po válce vyšla ve Vídni sbírka básní "Die groβe Einsamkeit" – "Velké osamění", které vycházejí z především z pocitu, že za války ztratil celou rodinu i okruh přátel, které za celý život poznal.

Na knihu, o které chci psát, jsem náhodou narazila v antikvariátu, který už jsem nikdy znovu nenašla. Vytáhla jsem ji jen tak ze zvědavosti, aniž bych se někdy více vážně zajímala o židovskou tématiku. Jsou to na měsíc už přesně dva roky, a tak cítím nějakou vnitřní povinnost o ní konečně napsat. Za ty dva roky jsem ji četla už třikrát, a z toho několikrát jsem ji otevřela jen na některé pověsti se snahou alespoň trochu si zapamatovat krásu, s jakou je napsána. Marně. Ani nedokážu popsat pocit, s jakým čtu každé slovo, každý řádek. O to víc mi je dílo milé, když se snažím si představovat místa, o kterých je tam napsáno. Však jsem nedaleko Úsova (židovské osady ASJVY) sedm let bydlela. Pověsti sahají až do 13. století, kdy do ASJVY přišli první Židé. Všechny postavy a události jsou popsány tak krásně, že to hřeje, dojímá a bolí zároveň. Více slov už pro Bílou paní z ghetta nemám, a tak jsem se sem rozhodla opsat několik ukázek.

BÍLÁ PANÍ Z GHETTA

Sága o paměti lidstva

Historická paměť lidstva je omezená, není stálá, není trvalá. Co jsme prožili a co ještě můžeme prožít, zastřou pozdější staletí závojem pověsti. Věřím této proměně. Naše životní příběhy se stanou pro budoucí pokolení pověstmi. Snad se pak budou vyprávět pověsti nové. Kdo se zastaví na posledním hřbitově ASJVY, bude svým dětem a vnukům vyprávět jako starou pověst zprávu o smrti posledních Židů z ASJVY.
Pak oživne popel lidí, kteří za onoho barbarského času shořeli v krematoriích východu, novým životem k nové pověsti: „Děti, vnuci, pověst vypráví, že kvůli rase a víře byli vražděni lidé a spálení na popel… Toť poslední pověst o lidech ze staré ASJVY. Jediný Žid z ASJVY, který tehdy před tisíci lety přežil, napsal knihu o ASJVĚ. ASJVA zanikla… Nebo nebyla kniha nikdy napsána…“
Pilný dělník vybudoval ze zlomků cihel a z rumiska dům. Stavěl ho pečlivě a s citem… Co zbude z domu, až na něm začne hlodat zub času, až nebude již láskyplných rukou, které udržují dům pro příští generace, už není v jeho moci.
Ve štítu tohoto domu jsou vytesána věčná slova: smíření, láska, pokoj.

Sága touhy z Asjvy

Před mnoha staletími žil v Asjvě silný židovský mládenec jménem Izrael. Miloval velmi krásnou mladou dívku – jmenovala se Erdl. A Erde – znamená Země. Scházeli se tajně na hřbitově, líbali se, měli se vroucně rádi. Oba byli velmi chudí a nemohli pomyslet na sňatek.
Izrael nechtěl být handlířem jako jiní Židé. Chtěl se stát rolníkem jako ti šťastlivci před branami ghetta. Tu řekl jednoho dne Izrael své dívce Erdl: „Rozlučme se. Vrátím se k tobě teprve tehdy, až naleznu zemi, kde také Židé obdělávají vlastní půdu.“
Při loučení zasadili milenci mladou snítku šípkové růže na hřbitově a skropili ratolístku svými slzami. Izrael prošel všechny země světa, nikde však nebyla země, v níž by bylo dovoleno Židům být rolníky. Starý a beze vší naděje zemřel zármutkem na jedné silnici širého světa.
Smutná dívka Erdl chodila denně na hřbitov a zalévala slzami šípkový keř. Nejprve líbezná mladá dívka, pak zralá toužící žena, posléze unavená stařena čekala, že přijde její Izrael a přivede ji do země, v níž jsou Židé sedláky a kde ona bude jeho selkou. Nepřišel.
Zemřela stará Erdl po celoživotním toužebném čekání a byla pohřbena pod šípkovým keřem. Kvetl prý ještě celá staletí.
Izrael, její nejmilejší, se po všechny časy do Asjvy nevrátil.

Ger mezi Židy

Pronásledován zuřivými dominikány, našel v úsovském ghettu útočiště mladý husitský kněz. Studium tajuplného Zóharu, svaté knihy kabaly, jej sblížilo s věhlasným úsovským kabalistou, rabim Urielem Luriou ha Kohenem ben Jakoob. Kněz Johanus sloužil také Židům jako lékař a později přijal židovskou víru. Když ho prozradil a vypátral dominikán – neofyta, byl po krutém mučení upálen inkvizičním soudem v Olomouci na hranici jako odpadlík.
Pamětní kniha mučedníků Memor jej uvádí jménem rabi Jochanaan Ger (cizinec), mučedník, náš bratr z národa Čechů.

Píseň neznámého autora – Rozhovor v noci

- Mámo, kdy přestane bída a hlad?

"Až otevřou se brány ghetta, dítě…"

- Mámo, kdy se otevřou brány ghetta?

"Až každý člověk bude mít druhého rád…"

- Mámo, kdy to bude, kdy?

"Nikdy, mé dítě, a ghetto zůstane v nás…"

- Brány ghetta jsou branami k srdci?

"Ach, dítě moje, nám nepřísluší tak se ptát."

Knihu V. A. Polák sepisoval v době, kdy již byl často nemocný, a proto poslední verze textů vznikla s pomocí Olgy Polákové, autorovy choti – již v češtině.