Deník Kastelána

Jan Bittner (nar. 1960)

- Deník Kastelána

Knížka, která mě okouzlila na první pohled.

Zaujal mě jak tajemný obal, tak velice dobrá recenze v MF Dnes. Myslím, že nebudu litovat, že jsem si ji koupila a dokonce plánuji i "přečtení napodruhé". Pro začátek by snad stačilo napsat, že je to první kniha, kterou jsem přečetla na jeden zátah.

Celá knížka je napsána opravdu jako deník. Jednotlivé zápisky jsou mi blízké, protože jsem si kdysi taky deníky vedla. Navíc jsem byla překvapena, jak bylo popsáno celé bydlení na zámku. Věřím tomu, že J. Bittner jistě nějakou dobu na zámku bydlel (nebo bydlí), protože situace, které popsal, byly naprosto přesné (alespoň já se s ním shoduji ze zkušenosti na Sovinci). Čekala jsem hodně a čekala jsem horor.

Od začátku jsem byla napnutá jako struna. Autor umí výborně vylíčit postavy a prostředí, takže když do něho přidá dávku tajmna, jste opravdu jako na trní.
Když knihu začnete číst, okamžitě vás pohltí její atmosféra. Tajemno střídá napětí a dramatický děj. Před koncem jednoho zápisku, se těšíte na další, protože se pořád něco děje. Možná i proto jsem nemohla odvrátit zrak. Někdy jsou popsané scény tak děsivé, že jsem s knihou musela přecházet do vedlejšího pokoje za mojí spolubydlící se slovy "To je hrůza, to je hrůza.. ach jo!" Za těch pár hodin, co jsem dílo doslova "zhltla", jsem si stihla rozkousat celou pusu. :D

Dílo ale není samo o sobě horor... řekla bych, že je to "Mystery drama", což mi hezky hraje do noty. Tenhle druh žánru totiž můžu. Když už si myslíte, že celý nadpřirozený děj skončil, znovu se stane nějaká podivná věc. Ačkoliv na začátku můžete mít z autora dojem, že se od doby přestěhování zabývá nevysvětlitelnými věcmi čím dál víc, vždycky vám tento pocit v zápětí zase vyvrátí.

Kniha se hemží nadpřirozenem a podivnými událostmi, ale ve výsledku vlastně končí výsměchem (cituji):

"Rezignoval jsem. Muflony (tak nazývá návštěvníky zámku) evidentně nezajímalo ani baroko ani holandské malířství, ale brána do jiného světa, kterou ten zoufalec našel v kabinetu hraběnky. Nevydržel jsem a vrátil jsem se zpátky do kanceláře.

A to měl ten chlap ještě tolik drzosti, že za mnou po prohlídce přišel a chtěl si vyměňovat zkušenosti s "paranormálními jevy". Vyrazil jsem s ním dveře.

Když jsem odpoledne nesl Lorenzové ze skladu do pokladny balík pohlednic, odchytily mě na nádvoří čtyři ženský. Něco mezi čtyřicítkou a padesátkou. Byly to duchařky. Zámek je prý plný duší zemřelých, které se z tohoto světa nemůžou dostat.

"A co se s tím dá dělat?"

"Přivoláme bytosti světla a ty je odvedou."

Ty baby často postávaly v průvanu, nebo je už pěkně dlouho nikdo nepřefikl."

Myslím, že je to ten druh knihy, který se líbí všem. Nenuceně se vám vryje pod kůži tak rychle, že pak nechcete skončit. Není nijak přehnaně iracionální, spíš i naopak, takže se musí líbit všem - lidem, kteří se bojí, i těm, kteří se tomu vysmívají.
Zatím jsem nečetla takto napsanou knížku, a tak moc mile mě překvapila.
Tak trochu doufám, že vyjde ještě druhý díl.
Přečtěte si to!